Kuklíniny výšplechty

Příběhy ze života formou humornou

Kamarádi z netu

Reportáž ze svátku čarodějnic

Jak to vidím já, jak to vidí drak, křečci zůstali doma

 Tak jako každý rok je pro mě, mou zvěř a květenu den čarodějnic velkým svátkem. Já si nemusím hrát na něco, co nejsem, takže ten den (hlavně večer) mohu mít svůj přirozený účes, navléci si své pohodlné šaty a konečně vytáhnout kouzelné koště, které chudák celý rok stojí někde v koutě a brblá – nezametám s ním, bylo by ho škoda a proutí by se polámalo a koště by pak špatně létalo.

I pro mou zvěř a květenu je to den velice významný – spíše skoro celý týden (3 dny před Dnem a tři dny po Dnu). Konečně se i oni mohou zcela projevit. Kytky si vyjdou na procházku po našem lese, takže vylezou z květináčů a z půdy, a vesele jukají po návštěvnících, občas nějakého olíznou, ale nesní (jsou mírumilovné), moje zvěř se přestává schovávat a začíná rejdit i ve dne a tak jak květena, tak i oni si rádi dělají srandu z kolemjdoudích. Samozřejmě že se tyto zkazky o mém lese tradují, ale v dnešní přetechnizované době tomu stejně nikdo nechce věřit a zkouší, jestli je to pravda. Naštěstí tu máme při cestě ven z mého lesa kořen zapomnění, který se táhne přes celou pěšinu. Zákonitě ho musí všichni překročit a tím zapomenou a vše se jim v hlavě uloží jako jakýsi vymyšlený příběh, který buď někde slyšeli, a nebo se jim zdál.
Letošní svátek byl ale jiný. Já jsem nemusela zůstávat sama doma jen se svou zvěří a květenou a nemusela jsem se rovněž bavit s dalšími svými lesními obyvateli, se kterými se setkávám po celý rok. Před nedávnem jsem na jedné kouzelné lince narazila na jiné lidi a ejhle oni to byli také čarodějnice, čarodějky a čarodějové. Zpočátku to také pěkně skrývali, ale s přicházejícím svátkem se odhalili a vyjevili. Tak hurááá, já letos někam vyrazím!
Jak se přípravy blížily ke konci, tak jsem se i já přihlásila. Jenže nemám nákladní sovu, ale nákladního dráčka, jehož vejce jsem objevila náhodou, ale o tom bude jiný příběh. Bohužel mi ho nechtěli schválit, prý by jim tam vše poboural, všechno snědl a jistě by někomu i ublížil. Posmutněla jsem. Dráčka to tak vzalo, že přestal žrát, s plyšáky si hrát, skřítkové ho nerozveselili a vůbec nic nepomáhalo. A já musela řešit, jak jen ty věci všechny vezmu (křišťálové koule, různé lektvary, bylinky z mého lesa, masti a mastičky apod.). Snažila jsem se všechny přesvědčit, že na něm nepoletím, že je ještě moc malý, úplné mimino. Ale asi mě někteří moc neposlouchali.
Nakonec vše dobře dopadlo a dráčka mi povolili. Přesto jsem ale své bojové křeččí bodyguardy nechala raději doma.
Opravila jsem koště, násadu raději dala duralovou, protože jsem za poslední dva roky dost přibrala a už minule mě zlobila a chtěla prasknout. Dráček se celý vymydlil, tajně si pro každého do svého batůžku něco připravil (dodnes nevím, co to bylo a jestli Vám to předal). Celý začal štěstím dýmit. A nakonec jsme vyrazili.
 

 

                                                      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Cesta nebyla ani tak dlouhá, jak jsem předpokládala, po cestě nás neustále něco rozptylovalo – nejdříve auta na D1, která si jezdila, jak se jim zlíbilo. V jednu chvíli jsem měla i pocit, že auta řídí řidiče a ne řidiči auta. Přelétli jsme nad nejedním ohněm, kde se veselili lidé (převážně), i když mezi sebou měli i zakuklené čarodějnice, skřítky apod.. Přelétli jsme nejeden zámek, hrad i zříceninu, kde se také schylovalo k oslavám a za nedlouho jsme přistávali už na Pampeliškové louce. Kolem nás poletovaly čarodějnice, které čekaly na příkazy dispečera, který seděl na nejvyšší jedli. Blízko každého koštěte poletovalo nákladní zvíře. Nejčastěji to byly sovy, ale bylo tam i jedno prase. Dodnes nevím, čí to bylo nákladní prase. A pakže já přeháním.   

      
          

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Koště jsme zdárně zaparkovali a začali se rozhlížet. Všude hafo bavících se lidí, ani jednoho jsem neznala. Dráček dostal hlad, tak jsme nejdříve zabrousili ke stánku s občerstvením. A ejhle Děda Lebeda tam byl a jak se na nás culil.

„ Ahoj Kukljo, tebe nepoznat by byl hřích. Už jen ten tvůj drak tě prozrazuje. Ahoj dráčku, tady máš jedno naložené ucho ze skřeta.“ Dráček vyfoukl štěstím dým, ucho tím si vyudil. Poděkoval a odešel si ho někam zblajznout. Já si dala Dědečkovo kafíčko plné vesmíru. Bodlo, už jsem to potřebovala, šla na mě po tom letu dřímota. K tomu byl dobrý zákusek.
Bylo tam spoustu jiných stánečků, kde bych si ledacos také vybrala, ale spěchala jsem najít ten svůj, kde bych své pomůcky vystavila. Stáneček jsem našla. Byl úplně vzadu, ale měla jsem přehled o celé louce.
Na okraji stánečky, vzadu přistávací plocha se senem, vpravo se trdlilo a nad tím vším poletovala Ividolka a vše dokumentovala.
 

    

           
    
    
 
Za chvíli za mnou přiběhla i hadimrška coby pejsek. Ani já ji nepoznala. Za ní přilétl můj dráček a začali si hrát. Naštěstí díky tomu, že můj stánek byl na konci, měli dost prostoru pro hrátky a já je mohla kontrolovat. Byli způsobní. Dráček asi už před tím své dárečky a lektvárky mládí porozdával, protože si u mě svůj cestovní váček uložil úplně prázdný.
Poslala jsem na výzvědy svůj zápisník a začala si vybalovat.

 

 

 

 

 

 

Jenže co se nestalo. Za chvíli za mnou přilétla jedna malá lesní víla a začala vzrušeně povídat, jak v nedaleké zřícenině se chystají na nás zlé bytosti, které by to tu chtěli mít pro sebe, vše nám to tu zničit a nás při nejmenším vyhnat či vypudit.

 

 

 

 

 

 

 

Byla jsem nejblíže a všichni už byli daleko. Tak jsem se vydala na obhlídku barabizny. Hned na nádvoří jsem narazila na nejedno strašidlo, stálo mě to hodně úsilí, ale nakonec jsem všechny zahnala do sklepení a tam zamkla mocným kouzlem.

       

        

 

       

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vrátila jsem se zpět. Už bylo k půlnoci, k mému stánečku stejně nikdo nechodil, dráček už šel ohřívat dávno vodu v jezírku. Koupel by mi opravdu bodla a s touto představou jsem se vydala za dráčkem. Koupel byla skvělá, i když trochu sirnatá díky jeho dechu, ale měla blahodárný účinek i na žábu, které tam bydlela a dělala si ze mě šprťouchlata.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  Ten vlk se přišel také podívat a dokonce nám i zazpíval.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

  

 

Vše mě tak zmohlo, že jsem se sotva dovlekla ke kupce sena a hned usnula. Ani jsem nepostřehla, že mi Dědáček Lebeďáček dal pod hlavu polštářek sluníčko. Možná tehdy mi dal pusu, protože já zatím neschnu.

Ráno jsme se oba s dráček vzbudili a hned jsem začali uklízet.

Před polednem jsme vyrazili k domovu, kde na nás už čekala naše chaloupka, bojoví křečci a jiné lesní i nelesní bytosti.

   

 

  

       

          

 

          

 

 A tohle jsem tam našla. Tak až to prozkoumám, dám Vám vědět, co to přesně je. 

   

 

 

 

 

 


 


Poslední komentáře
04.05.2008 13:15:34: hezky jsi to popsala, polštářek byl odemne - moc ti to slušelo a neodolal jsem - neuschneš neboj. -...
04.05.2008 08:58:32: tak jsem pospíchala přečíst si článek, který jsi vytvořila. Po přečtení jsem se přesvědčila, že se T...
03.05.2008 20:34:39: Snažila jsem se, aby text byl pouze v okýnku a nemuseli jste použivat posuvník. Hrála jsem si s tím...
03.05.2008 13:19:39: Omlouvám se, já to hned napravím. Někde ještě něco mám. Ale také se mi ne vše podařilo dát na stránk...